SNPBN - S největší pravděpodobností bez názvu

Všechno je to... tak nějak podivné. Nezdá se vám? Podivné... Ne, "podivné" to ani zdaleka nevystihuje. Něco napíšu a pak to smažu. Nějak nemám chuť zveřejňovat. Snad na polyvore.

Víte, můj život se motá okolo tanečních, učení a spánku. Víc pomalu nestíhám. Plus teda ještě občas trávím hoďku nebo dvě (občas i víc, protože člověku ten čas letí, ani neví jak) na fejsbuku šmírováním. A večery trávím namlouváním si, že rozhodně o vztah nestojím. A přes den se motám někde mezi.

A kurzor bliká... Bliká... Bliká... A já pořád nějak nevím, jestli to všechno nemám jednoduše smazat. Myslím tím poslední odstavec, nebo dva.  Myslím tím poslední odstavec, nebo dva? Ne. Zaručeně tím myslím celý blog. A celou tu zpackanou část svého života. To přesně mám na mysli. Začít znova. I left the love of my life and all my friends... ♪♫ Možná je to jen chvilkový pocit způsobený únavou - přeci jen devět vyučovacích hodin včetně tělocviku hned v pondělí je docela legrácka proti mému zhýčkanému metabolismu.

Možná mě to celé přejde. Vlastně mám času a chuti psát plno. Jen mi schází energie a, řekla bych, múza. Třeba... Třeba jestli to dopadne přibudou nějaké básně. Troška poezie, pokud se tomu tak dá říkat. Nebo třeba ne. Bůhví.

Každopádně já teď vím, že deník je to nejlepší. Blog nějak... Nějak už nemá. Nemá, co potřebuji. Zatím. 

Tak... Zatím, námořníci! ;-)

Maličkosti

Poté, co ráno zazvonil budík, jsem otevřela oči a hlavou mi prolétla myšlenka, jak strašně zbožňuji všechny ty drobnosti, z nichž je složeno štěstí. Jako třeba ta obrovská srolovaná čtvrtka opírající se mi o stůl. Zatím je prázdná, ale jsem plně odhodlaná celou ji polepit obrázky a vlastními fotkami a potom pověsit na strop nad postel. A doladit ji do takové dokonalosti, aby se mi pokaždé, když se na ni podívám na tváři vykouzlil úsměv.

Nebo ty cákance od vodovek a temper na zdi u psacího stolu. Pocházejí z mého malovacího období asi před dvěma lety a jsou nádherné. Mamka tvrdí, že by se ta zeď měla znova vymalovat, protože se na ni nedá dívat, ale ta nostalgie a představa horkého ovocného čaje, štětců, hadříku a pomalovaných čtvrtek mi něco takového nedovolí.

A moje pantofle do školy. No, možná spíš papuče... Opravdu tak vypadají! Jsou celé černé a měkounké a na každé z nich jsou dvě strakaté krávy. Zbožňuji je, protože se mnou už něco prožily. Celý loňský školní rok a tuším, že ještě půl roku předtím. A letos jsem si je s sebou do školy vzala zase, naprosto automaticky. Tak trochu si nedokážu představit, že bych přišla do školy a v mé šatní skříňce by na mě nečekaly. Je to jako: "Ahoj! Jsem ráda, že tě tu už zase vidím!"

A když už jsme u nostalgie a školní skříňky, musím zmínit své prasklé, omatlané a křivě nalepené zrcátko. V té skříňce jsem už pátým školním rokem - neuvěřitelné vzhledem k tomu, že se všichni každý rok stěhují do jiné. A celou dobu tam je to zrcátko. Už vidělo spoustu věcí, lidí a těch nejkrásnějších okamžiků. Taky spousta lidí se v něm už viděla. Je to maličkost, která tam patří. Ta, bez které bych se neobešla. Ta, co by mi nejvíc chyběla.

Protože takové věci člověku chybí nejvíc. Ty maličkosti, zbytečnosti, malichernosti. Malichernosti, které jsou tak samozřejmé, že ani nevnímá jejich krásu. Ne snad té skořápky, ale toho malebného vnitřku. Těch vzpomínek. Ach ano, jsou to vzpomínky, které dělají věci krásnými.

Be welcomed, dear autumn!

Be welcomed, dear autumn! by quitush, see more sets » here
Tato sada, módní koláž, jak chcete, byla stvořena k příležitosti uvítání podzimu. Měla by značit lítost, že nás opouští léto, která ale nutně nemusí znamenat opouštění oblíbených letních svršků! ;)
Představovala jsem si to zhruba tak, že kabátek máte buď jen přehozený přes ramena a tím pádem držíte kabelku v ruce, nebo  ho máte normálně oblečený a kabelku si můžete přepásat přes rameno, nebo i napříč. Hm, zní to docela hloupě, když to tak po sobě čtu... To je fuk! Jen abyste věděli, co se mi honilo v hlavě, když jsem to tvořila.
Pokud mi chcete sdělit svůj názor, můžete buď zde do komentářů, nebo na mém polyvore profilu (odkaz výše), kde mi můžete ke koláži dát i srdíčko. :)

DIVERGENCE | DIVERGENT

Autor: Veronica Rothová

Knižní série: trilogie Divergence | Divergent » první díl

Nakladatelství: Albatros CooBoo, 2012
Původní nakladatelství:  Katherine Tegen Books, New York, 2011
Překladatel: Radka Kolebáčová

Počet stran: 344

Osobní hodnocení: 90%

Anotace zadní strany obálky:

Chicago, budoucnost. Obyvatelé města, které obklopuje jen močál a obepíná ostnatý drát, jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas vybrat, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat. Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka – úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, která se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem, který ji ale možná zničí. | © zadní strana přebalu knihy

Příběh začíná v poměrně příjemném a jaksi uklidňujícím duchu. Dokonalá rodinka, dokonalý dům, dokonalý život. To všechno Beatrice má. Ale i přesto není šťastná. A proto se hodlá všeho vzdát, aby se šťastnou stala. Na druhou stranu jí to nikdo nemůže zcela vyčítat - kdo z nás by se byl schopný zcela rozdat pro dobro ostatních?

Největší problém spočívá v samotné Beatrice. Ona sama je dokonalým případem tak trochu rozštípené osobnosti - úvahy "Mám se všeho vzdát pro své štěstí, nebo pro štěstí své rodiny?" naplňují několik prvních stránek. Nicméně vnitřní boj hlavní hrdinky je popsán tak poutavě a věrohodně, že vám to vůbec nevadí. Autorka knihy navíc má tu úžasnou schopnost vsadit jakýmsi způsobem nerozhodnost Beatrice do popisů prostředí, které Vás neuvěřitelným způsobem vtáhnou do děje a už nepustí.

V našem domě je jedno zrcadlo. Visí za posuvným panelem v chodbě v horním patře. Můžu se do něj podívat druhý den každého třetího měsíce, když mi matka stříhá vlasy - jedno z pravidel naší frakce.

... "Dneska je tvůj velký den," poznamená.

"Ano," odvětím.

"Jsi nervózní?"

Na chvíli se zadívám do vlastních očí. Dnes podstoupím talentovou zkoušku, která ukáže, do které z pěti frakcí patřím. A zítra, na Obřadu volby, se pro jednu frakci rozhodnu. Rozhodnu o zbytku svého života. Rozhodnu, jestli zůstanu s rodinou, nebo jí opustím.

"Ne," řeknu. "Zkouška nemusí mou volbu ovlivnit."

"Správně." Usměje se. "Pojďme na snídani."

"Děkuju. Za ty vlasy."

... Jdeme spolu do kuchyně. Tahle rána, kdy bratr připravuje snídani, otec mě při čtení novin hladí po vlasech a matka si tiše pobrukuje, zatímco sklízí ze stolu - tahle rána se cítím nejvíc provinile, že je chci opustit.

Ani nevíte jak a už jste u pasáže, kdy Beatrice (Tris) skáče ze střechy a poprvé ve svém životě tak dělá něco nebezpečného - něco, co přesně odpovídá jejímu duchu. A pak už to všechno běží. Zajímavý děj, napětí, emoce, vtipné pasáže, ale i scény, ze kterých máte husí kůži. Tím vším je kniha protkaná až do posledního vlákna.

Ráda bych upozornila na jednu věc, a tou jsou poměrně drastické (nevím, jak jinak je označit) momenty, kterých v knize opravdu pár je. Neřekla bych, že jsou přímo nevhodné, ale pravděpodobně knížku řadí do sekce "nevhodné pro malé děti". Abych řekla pravdu, jsem docela ráda, že se autorka takových popisů nebojí, protože přesně vystihují atmosféru.

Někteří čtenáři si stěžují na poněkud uspěchaný závěr. Musím přiznat, že mě také překvapil - autorka se nejprve snaží dodat celé věci na emocích a zdůraznit závažnost situace, která je nakonec vyřešena během mrknutí oka. Ale když se nad tím zamyslím, může i to být ta pointa. Nakonec mě daleko víc vytáčely překlepy, které se v knize přímo úměrně zvyšovaly s počtem přečtenýžch stran. Víc snad nebudu prozrazovat! :)



Nakonec tedy malé shrnutí. Kniha se četla dobře, děj byl zábavný, napínavý, originální, charaktery postav promyšlené a reálné. Oněch deset procent, která jsem strhla jsou především za překlepy (ačkoliv jsou chybou překladatele, knize ubírají na kvalitě) a ten uspěchaný (nebo mnou nesprávně pochopený) konec. Přesto knihu vřele doporučuji!

Plyšový medvídek

Možná jsem trochu uspěchala děj. Ale musím se přiznat, že je to psáno pozdě v noci, kdy už jsem byla pěkně unavená. Na druhou stranu jsem moc dobře věděla, že ráno bych to nebyla schopná dopsat.
Když Vás popadne múza, musíte jednat urychleně!

Věnuji Kurtu Cobainovi, protože mě inspirovalo album Nevermind od Nirvany. Pěkné počtení!

Byl večer. Za okny už dávno vládla tma, ale špatně omítnutá zeď skrývala kousek světla, který se rozhodl nenechat se pohltit a protestovat. Blikal v pravidelném intervalu jedenkrát za pět vteřin. Po každých osmi bliknutích na malou chvilku vynechal a znovu bliknul až za šest vteřin. 

Oko pozorovatele s lepším zrakem mělo jednou za pět, případně šest vteřin možnost spatřit cosi podivného. Dětskou postel s roztrhanými omšelými nebesy, prázdnou. Až na jeden jediný podivný, velice starý, ale také sentimentální předmět – plyšového medvěda.

Ležel přesně na prostředku postele, přikryt pod dětskou peřinu povlečenou do špinavého ložního prádla. Jeho nohy byly ve vzpřímené pozici, protože byl během výroby navždy předurčen k sezení. Ale jeho malá majitelka se rozhodla, že mu dopřeje ten požitek z ležení, pro ty s větší fantazií i požitek spánku. Ale medvídek přesto nebyl šťastný…

Když ho holčička naposledy položila na záda a přikryla peřinou, nemohl tušit, že je to naposledy. Vždyť to nevěděla ani ona! Jinak by jistě bývala neodbyla své přání dobré noci a políbení na tvář pro dobré sny. Neodběhla by rychle do kuchyně pro oblíbenou čokoládovou sušenku. A neusmívala by se. Především by nebyla tolik šťastná.

Ale malá Amy nevěděla, co má její maminka v plánu. Nakonec i její maminka jednala poměrně spontánně. Ne, že by snad chtěla narušit řád života své milované dcerky, ale za jistých okolností k tomu byla donucena. Stephanie Harrisonová byla Amy dobrou matkou. Především kvůli jedné všeobecně ne příliš vychvalované vlastnosti – uměla se výborně přetvařovat. A skrývat své emoce. 

Ve skutečnosti nebyla ta žena poněkud menšího vzrůstu se světle hnědými, na krátko střiženými vlasy, občas mírně prošedivělými, a několika vráskami na čele způsobenými starostmi o štěstí a budoucnost své dcery, ničím zajímavá. Ale jakkoliv byla vzrůstem malá, byla velká svými činy.

A tak se jednoho večera rozhodla sbalit si nějaké oblečení, peníze a doklady a spěšně se svou dcerou odletět do Ameriky, kde se skryje před svým alkoholickým mužem a fanatickým otcem. A kde uchrání svou dceru před jejich vlivem.

Přesně za dvacet čtyři minut měla sbaleno vše potřebné. Tou dobou zbývaly jen dvě minuty do deváté hodiny večerní. Stephanie se posadila na kuchyňskou židli a rozhodla se, že si ještě jednou, naposledy, promyslí svůj plán. „Co když chybuji?“ napadlo ji. A skutečně.

Přesně po sto devatenácti vteřinách zaslechla na schodech bytovky jí dobře známé dupání a zhrozila se. Tep jí zakolísal a dech se jí na několik vteřin úplně zastavil. Moc dobře věděla, co se stane, až osoba dojde až ke dveřím pokoje číslo čtyři.

Rozeběhla se do pokoje své dcerky. Ale ta nikde nebyla. Ubohá malá Amy nemohla vědět, že se její tatínek vrátí domů opilý do nevědomosti. Jak by také mohla, když to její matka úspěšně zvládala tajit už druhým měsícem? Hrůzou oněmělá Stephanie běhala po dětském pokojíčku tam a zase zpátky a zoufale vyvolávala jméno své dcery, jako by snad bylo kouzelnou formulí, která jí ji mohla přivolat.

Přesně ve chvíli kdy se ozvalo prásknutí dveří, otevřela malá Amy jiné dveře – ty od koupelny. Byla si ještě vyčistit zuby, ale proplížila se tam nepozorována, protože moc dobře věděla, jak její matka lpěla na dodržování večerky. Neměla tušení proč. 

George Goodkind se spěšně rozhlédl po místnosti a jediný pohled na zavazadlo opřené o jednu ze židlí u kuchyňského stolu ho rozlítil k nepříčetnosti. Kymácel se směrem ke své dceři. Ta neměla ponětí, co s tatínkem je, ale naháněl jí hrůzu. Věděla, že něco je špatně. Když na ni znenadání vykřikl a zamumlal několik nesmyslných slabik, které podivně splývaly v jeden odporný a hrůzu nahánějící celek, přesně tak, jak to opilci dělávají, lekla se a začala couvat směrem ke schodům do svého pokoje.

„Mami?!“ zašeptala s nadějí a strachem v hlase zároveň. Nic si v tu chvíli nepřála víc, než mít po svém boku maminku, která jí pomůže. Zachrání ji. Zatímco její opilý otec ji nevědomky směruje přímo k otevřenému oknu.

Sama malá Amy o tom nevěděla, proto také couvala dál a dál. Nebezpečí zjistila, až když narazila zády o otevřenou okenici. Vykřikla. V tentýž moment se kvapně otevřely dveře dětského pokojíčku a Stephanie Harrisonová běžela vstříc křiku své dcery, který tak dobře rozpoznala – byl tolik podobný jejímu vlastnímu. K její smůle, i smůle všech ostatních, byla příliš pomalá. Nebo možná měl George Goodkind mnohem větší náskok. Tak velký, že ho nepřekonala ani matčina láska.

Rozeběhl se ke k smrti vystrašené Amy a prudce s ní zatřásl. Potom něco zamumlal svou opileckou řečí a zatřásl s ní znovu. Když ji pustil, vystrašená holčička se tak lekla svého nepříčetného otce, že couvla dozadu, neuvědomujíc si, že nemá kam. Ztratila rovnováhu, několikrát máchla rukama, aby ji znovu získala, ale to se jí nepodařilo – upadla a co chvíli se už řítila z okna.

V tentýž moment se ozval pronikavý a srdce deroucí výkřik zoufalé matky. A malá Amy si pomyslela: „Co jen bude s malým panem Woodym?“

Malý pan Woody se v posteli, přikrytý peřinou, zachvěl v nepříjemné křeči. I on měl snad větší strach z neexistence své majitelky, než měl její otec. A to byl celý z plyše…

Popatnácté

Třikrát do roka se mi dostaví pocit sklíčenosti, touha zastavit čas a nezačít druhý den. Třikrát do roka se obávám, jak moc následující den změní můj život. Třikrát do roka nervózně přešlapuji na místě, pohupuji se v tureckém sedu dopředu a dozadu, prohrabávám si vlasy. Dokud neodbije půlnoc a nemůžu konečně jít spát s jistotou, že svůj život držím pevně za otěže.

Porpvé je to každý poslední den uplynulého roku. Jako bych se bála té číslovky. V roce 2010 mi připadalo extrémně divné číslo 2011, loni 2012 a letos se budu mračit na číslo 2013. Vím to. Jako by snad nové číslo v rohu sešitu, vedle nadpisu, mohlo ovlivnit mé štěstí. Nemůže a já to vím. Ale stejně se každý Silvestr nervózně kroutím (či nervově zhroutím? Snad ne.).

Podruhé koncem školního roku. Vlastně mě to nikdy nezasáhlo tolik, jako letos. Deváté třídy (respektive kvarty, abych vše uvedla na správnou míru) mají jednu obrovskou nevýhodu - odchody a loučení se. Ti nejprotivnější a proti srsti nejvíce jdoucí samozřejmě zůstávají, ale ti nejmilejší a nejpohodovější lidé spatří svou budoucnost někde za hranicemi gymplu a rozhodnou se odejít. Třeba jeden můj kamarád. 

Víte, vždycky jsem si myslela, jak bude devátá třída skvělá. Nejstarší na základce, nikdo si na Vás nemůže nic dovolit... A osud mě zavál na gympl. (No, naši asi taky trochu foukali...)

Potřetí to bývá den před mými narozeninami. Když nad tím tak přemýšlím, je to absurdní. Zítřkem tu budu už patnáct let produkovat oxid uhličitý a jsem nervózní z jednoho dalšího dne?

Je to úplně zbytečné! Už patnáct let jsem strávila zvažováním, přemýšlením, vybíráním, radováním se a litováním. Patnáct let dělám jednu chybu za druhou a jsem tam, kde jsem. A jsem tady správně, jsem si tím jistá. I přes všechny ty dny, kdy "nejsem šťastná", jsem smutná, nebo mám špatnou náladu.

Vždyť nakonec právě má nechuť do nového období, nového začátku, znamená, že nakonec jsem šťastná.

"Jsme lidé, protože pozorujeme hvězdy, nebo pozorujeme hvězdy, protože jsme lidé?"

Pozoruhodný nadpis, že? Občas, když si něco tak krásného přečtu, lituji toho, že jsem tu myšlenku nevyslovila první. Sebestředné, že? Ale skutečně, nejsem autorem toho překrásného citátu. Vyposlechla jsem ho v jednom ze svých oblíbených filmů - Hvězdný prach, nebo Stardust, chcete-li. (Pokud neznáte, neviděli jste, a podobně, doporučuji! Bližší informace můžete najít např. zde.) Kdybych ten film neviděla, rozhodně bych si ho dala na svůj Before I die seznam. A vy to udělejte taky, věřte mi! :D

Ani nevím, jestli mám hvězdy a celkově všechno nebestvo tento měsíc v kartách, nebo čím to vůbec je... Nejprve jsem na svůj svátek sledovala ten milión padajících hvězd, potom jsem si díky tatínkovi zopakovala základy astronomie (ach, ano, nikdy jsem neměla buňky na fyziku) a nakonec se znovu zamiluji do Hvězdného prachu? Tomu říkám "náhodička".

Srpen je pro mě tedy asi ve znamení romantiky, protože, uznejte, co může být romantičtější, než lehnout si na louku a sledovat hvězdy. Ještě tak najít vhodného partnera, který nebude mít problémy s nalezením třeba souhvězdí Orionu.

Závěrem přidávám obrázek, který mi vyrazil dech. Zapomeňte na to, že Photoshop hrál pravděpodobně ne zrovna vedlejší roli!