Třikrát do roka se mi dostaví pocit sklíčenosti, touha zastavit čas a nezačít druhý den. Třikrát do roka se obávám, jak moc následující den změní můj život. Třikrát do roka nervózně přešlapuji na místě, pohupuji se v tureckém sedu dopředu a dozadu, prohrabávám si vlasy. Dokud neodbije půlnoc a nemůžu konečně jít spát s jistotou, že svůj život držím pevně za otěže.
Porpvé je to každý poslední den uplynulého roku. Jako bych se bála té číslovky. V roce 2010 mi připadalo extrémně divné číslo 2011, loni 2012 a letos se budu mračit na číslo 2013. Vím to. Jako by snad nové číslo v rohu sešitu, vedle nadpisu, mohlo ovlivnit mé štěstí. Nemůže a já to vím. Ale stejně se každý Silvestr nervózně kroutím (či nervově zhroutím? Snad ne.).
Podruhé koncem školního roku. Vlastně mě to nikdy nezasáhlo tolik, jako letos. Deváté třídy (respektive kvarty, abych vše uvedla na správnou míru) mají jednu obrovskou nevýhodu - odchody a loučení se. Ti nejprotivnější a proti srsti nejvíce jdoucí samozřejmě zůstávají, ale ti nejmilejší a nejpohodovější lidé spatří svou budoucnost někde za hranicemi gymplu a rozhodnou se odejít. Třeba jeden můj kamarád.
Víte, vždycky jsem si myslela, jak bude devátá třída skvělá. Nejstarší na základce, nikdo si na Vás nemůže nic dovolit... A osud mě zavál na gympl. (No, naši asi taky trochu foukali...)
Potřetí to bývá den před mými narozeninami. Když nad tím tak přemýšlím, je to absurdní. Zítřkem tu budu už patnáct let produkovat oxid uhličitý a jsem nervózní z jednoho dalšího dne?
Je to úplně zbytečné! Už patnáct let jsem strávila zvažováním, přemýšlením, vybíráním, radováním se a litováním. Patnáct let dělám jednu chybu za druhou a jsem tam, kde jsem. A jsem tady správně, jsem si tím jistá. I přes všechny ty dny, kdy "nejsem šťastná", jsem smutná, nebo mám špatnou náladu.
Vždyť nakonec právě má nechuť do nového období, nového začátku, znamená, že nakonec jsem šťastná.
Zmeny rokov... 2009... 2010... a onedlho to bude číslo 2013, na ktoré si budem musieť zvykať. A keď si zvyknem, bude rok už v polovici :D
OdpovědětVymazatKeby ma napadol nejaký múdry citát, napísala by som ho. Teraz sa musíš uspokojiť s mojím želaním, aby bolo to nové obdobie, šťastné obdobie :)
Ďakujem. Jednoznačne v červenej kravate! Aspoň pre pána Renesa ;)
Ano. A v rohu seštitu bude minimálně do dubna zářit 2012. Občas možná přeškrtané a přepsané na 2013. (Btw, jednou se mi dokonce stalo, že jsem napsala o dva roky starší datum - čili 2011.)
VymazatDěkuji za přání! :)
Spriaznená duša ;) Neviem, či sa mi to stalo až o dva roky, ale na prelome rokov preškrtávam často :D
VymazatAno. Spřízněné duše. :D :) Je pravda, že o dva roky to byl extrém a stalo se mi to jenom jednou, myslím že jsem předtím spala asi čtyři hodiny... Takže prostě extrém. :D
VymazatJa potrebujem aspoň osem hodín spánku k normálnym životným úkonom, takže chápem :D
VymazatPřemýšlím, co můžou být moje tři dny D. Možná začátek školního roku, protože já ještě pořád dělím roky víc na ty školní než kalendářní. S těmi roky je to stejně zvláštní. Čím jsem starší tak všechno ubíhá rychleji. Někdo se nedávno zmínil o nějaké události, co se stala 2002 a druhý poznamenal, že je to už deset let. Děsivé, vůbec jsem to nechápala.
OdpovědětVymazatTakže narozeniny. Patnácté? Vážně je ti patnáct? Ach, připadám si stará:D Narozeniny asi vnímám taky jako přelomový bod. Jakoby na tom záleželo. Vždycky přemýšlím. Už je mi patnáct, co jsem vlastně udělala a co se ode mě čeká? Patnáct. Asi bych se měla chovat dospěle. Myslím, že mě napadalo něco takového. Ale jak vidíš, rychle jsem na to zapomněla. Aspoň do dalších narozenin.
Co říct? Krásný rok, ať už je ti kolik chce a ať už se píše do rohu sešitu jakékoliv děsivě vysoké číslo.
Páni! Deset let od roku 2002. Taky mi to teď připadá nějaké divné. :D Ale jo, je to tak! Šílené, řekla bych... "Vůbec jsem to nechápala" to přesně vystihuje! :D
VymazatJop, pouhopouhých patnáct. A buď v klidu, taky si připadám strašně stará! Teoreticky už nesmím na naše Šemíkovské dětské hřiště, což mě docela mrzí. Chodili jsme tam se spolužáky po škole. Pojí se s tím spousta vtipných historek a vzpomínek. "Co se ode mě čeká?" to je přesně ta otázka, která mi teď poletuje v hlavě pořád dokolečka. Měla bych být zodpovědná, uvážlivá, praktická, a jakýmsi podivným způsobem pomalu i dospělá. Vždyť už jenom tři roky do těch slavných osmnáctin, kdy budu moct začít dělat všechny ty věci, které stejně všichni dělají už předtím. Nevidím v těch číslech žádný význam... Osmnáct, patnáct, čtyřicet, whatever. Předpokládám, že na své dospělé chování taky rychle zapomenu. Pokud rodiče dovolí, protože zatím to vypadá spíš jakoby mi to chtěli předhazovat pořád dokola. No co, stejně jsem si většinou dělala všechno podle svého. :D
Děkuji za milé přání a vezmu si ho k srdci! ;)