Maličkosti

Poté, co ráno zazvonil budík, jsem otevřela oči a hlavou mi prolétla myšlenka, jak strašně zbožňuji všechny ty drobnosti, z nichž je složeno štěstí. Jako třeba ta obrovská srolovaná čtvrtka opírající se mi o stůl. Zatím je prázdná, ale jsem plně odhodlaná celou ji polepit obrázky a vlastními fotkami a potom pověsit na strop nad postel. A doladit ji do takové dokonalosti, aby se mi pokaždé, když se na ni podívám na tváři vykouzlil úsměv.

Nebo ty cákance od vodovek a temper na zdi u psacího stolu. Pocházejí z mého malovacího období asi před dvěma lety a jsou nádherné. Mamka tvrdí, že by se ta zeď měla znova vymalovat, protože se na ni nedá dívat, ale ta nostalgie a představa horkého ovocného čaje, štětců, hadříku a pomalovaných čtvrtek mi něco takového nedovolí.

A moje pantofle do školy. No, možná spíš papuče... Opravdu tak vypadají! Jsou celé černé a měkounké a na každé z nich jsou dvě strakaté krávy. Zbožňuji je, protože se mnou už něco prožily. Celý loňský školní rok a tuším, že ještě půl roku předtím. A letos jsem si je s sebou do školy vzala zase, naprosto automaticky. Tak trochu si nedokážu představit, že bych přišla do školy a v mé šatní skříňce by na mě nečekaly. Je to jako: "Ahoj! Jsem ráda, že tě tu už zase vidím!"

A když už jsme u nostalgie a školní skříňky, musím zmínit své prasklé, omatlané a křivě nalepené zrcátko. V té skříňce jsem už pátým školním rokem - neuvěřitelné vzhledem k tomu, že se všichni každý rok stěhují do jiné. A celou dobu tam je to zrcátko. Už vidělo spoustu věcí, lidí a těch nejkrásnějších okamžiků. Taky spousta lidí se v něm už viděla. Je to maličkost, která tam patří. Ta, bez které bych se neobešla. Ta, co by mi nejvíc chyběla.

Protože takové věci člověku chybí nejvíc. Ty maličkosti, zbytečnosti, malichernosti. Malichernosti, které jsou tak samozřejmé, že ani nevnímá jejich krásu. Ne snad té skořápky, ale toho malebného vnitřku. Těch vzpomínek. Ach ano, jsou to vzpomínky, které dělají věci krásnými.