Všechno je to... tak nějak podivné. Nezdá se vám? Podivné... Ne, "podivné" to ani zdaleka nevystihuje. Něco napíšu a pak to smažu. Nějak nemám chuť zveřejňovat. Snad na polyvore.
Víte, můj život se motá okolo tanečních, učení a spánku. Víc pomalu nestíhám. Plus teda ještě občas trávím hoďku nebo dvě (občas i víc, protože člověku ten čas letí, ani neví jak) na fejsbuku šmírováním. A večery trávím namlouváním si, že rozhodně o vztah nestojím. A přes den se motám někde mezi.
A kurzor bliká... Bliká... Bliká... A já pořád nějak nevím, jestli to všechno nemám jednoduše smazat. Myslím tím poslední odstavec, nebo dva. Myslím tím poslední odstavec, nebo dva? Ne. Zaručeně tím myslím celý blog. A celou tu zpackanou část svého života. To přesně mám na mysli. Začít znova. I left the love of my life and all my friends... ♪♫ Možná je to jen chvilkový pocit způsobený únavou - přeci jen devět vyučovacích hodin včetně tělocviku hned v pondělí je docela legrácka proti mému zhýčkanému metabolismu.
Možná mě to celé přejde. Vlastně mám času a chuti psát plno. Jen mi schází energie a, řekla bych, múza. Třeba... Třeba jestli to dopadne přibudou nějaké básně. Troška poezie, pokud se tomu tak dá říkat. Nebo třeba ne. Bůhví.
Každopádně já teď vím, že deník je to nejlepší. Blog nějak... Nějak už nemá. Nemá, co potřebuji. Zatím.
Tak... Zatím, námořníci! ;-)
We all are just changing trains. A možná to tak má být, je to krok dopředu... aspoň já teda tiše doufám, že je.
OdpovědětVymazatKývat sama sobě, že vztah nechci a pak se celý den hloupě usmívat kvůli jedinému rozhovoru.
Někde mezi a někde na zvláštním místě. Začínám rozumět textům od vypsané fixy.
Je to dospívání, je to období života, whatever -některé části mě baví tolik, že pro ně klidně zapomenu na to ostatní.
Poslední věta to shrnula dokonale. :)
Vymazat